Reakce

Dovoluji si touto formou reagovat na článek Ivety Radkovové „SPOLEČNOST: Neziskovky očima klienta s Aspergerovým syndromem“ uveřejněný 4.2.2020 na stránkách internetového deníku Neviditelný pes. Jako pracovnice v neziskové organizaci považuji za svou morální povinnost vyjádřit se k některým informacím, které autorka popisuje.

Z mého pohledu není možné, abychom generalizovali subjektivní zkušenost v rámci celé skupiny neziskových organizací, ale i těch, které cílí na člověka s PAS a jeho pečující osoby. Stereotypizace neziskových organizací může vést k nevratnému poškození jejich pověsti a důvěryhodnosti. Jsem si jistá, že přístup popisovaný autorkou výše zmíněného článku se netýká všech sociálních služeb.

Organizace musí v co největší možné míře dbát na přání klienta a nesmí jednat proti jeho vůli. Jedním ze základních principů sociálních služeb je dobrovolnost a individualita. Do služby v rámci některé z organizací docházet může, ale nemusí. Zájemce o pomoc má možnost zvolit si to zařízení nebo organizaci, které budou vyhovovat jeho požadavkům. Není totiž ve schopnostech jedné organizace vyhovět veškerým potřebám všech osob s PAS. Smutným faktem je, že na „trhu“ služeb je velmi malý podíl těch, které dokážou efektivně pomoci lidem s PAS a zároveň rozvíjet jejich schopnosti a dovednosti. Cílem těchto služeb by měla, pokud možno být co největší míra samostatnosti a soběstačnosti klienta. (O nedostupnosti služeb pro osoby s PAS raději mluvit nebudeme, to je kapitola sama pro sebe.)

Bezvýhradně souhlasím s faktem, že služby pro osoby s autismem musí být nastaveny dle schopností a potřeb jednotlivců; tedy je naprosto esenciální, aby služby a cíle byly nastavovány vždy individuálně. K tomu je třeba znát nezbytné množství informací, které většinou vyplynou z důvěrné spolupráce s klientem. Na druhou stranu nelze s jistotou určit, o jakých problémech autorka článku hovoří. Proto můžeme pouze obecně spekulovat. Některé problémy pramenící z poruchy autistického spektra je možné řešit skrze sociální služby, některé je nutné řešit terapeuticky.

Na závěr považuji za důležité dodat, že je žádoucí pracovat s celou rodinou člověka s PAS. Obecným faktem je, že autismus nemůžeme vyléčit. Můžeme pouze zmírnit jeho důsledky pro rodinu a okolí člověka s PAS, ale i pro samotného jedince s autismem. Druhotně považuji za stěžejní, aby se neziskové organizace, ale i jednotlivci snažili působit na úrovni města, kraje a státu, aby se zlepšila informovanost o PAS a o důsledcích této diagnózy pro samotného člověka s PAS, ale i pro jeho okolí.

Mgr. Kateřina Novotná
Vedoucí služeb/sociální pracovnice
Křesadlo HK – Centrum pomoci lidem s PAS, z.ú.